Otočila jsem svůj život, začala žít na vesnici, jinak jíst a inspirovat k tomu ostatní

Ukazuje lidem cestu do živé jedlé zahrádky a zpátky do kuchyně ke zdravému talíři. Založila projekt Hliněná kuchyň, aby mohla sdílet své životní zkušenosti se zdravotními problémy a jejich řešením skrze stravu. Zcela ze svého života vyřadila rafinovaný cukr a pochopila, že příroda a její plody mají léčebné schopnosti. Jaký je život na vesnici Kamily Brotánkové?

Žiješ už nějakou dobu na vesnici, která umožňuje úzký kontakt s přírodou, co ti život na vesnici dal a co ti naopak vzal?

Příroda mi hodně pomáhá naladit se na své přirozené tempo. Když jsem ve městě, mám tendenci zrychlovat a pak jsem z toho brzy vyčerpaná. Když mohu koukat na kapradí, koruny stromů, na květy plamének nebo rehky na plotě, zastavuje mě to a pomáhá být tady a teď. Možná to někomu může znít nudně, ale pro mě je to úplně naopak. Vnímám „život blízko přírody“ jako jedno velké dobrodružství. Jsem vděčná za to, že můžu pozorovat koloběh roku, znamení přírody, která mi ukazují, že už nastal ten a ten čas. Člověk se pak cítí v přírodě jako doma, když se naučí všechna její tajemství sledovat. Na vesnici můžeme kdykoli vyběhnout ven, vydat se do různých směrů, kde všude najdeme něco zajímavého. A přesně to potřebuje moje tělo i duše – vyběhnout si kdykoliv ven, nasbírat si něco z plodů přírody, dívat se na pěkné věci a cítit za to vděčnost.
Život na vesnici mi – zejména na začátku – přinesl i řadu údivu. Zejména ve smyslu většího hluku, než jsem čekala. Například když tráva trochu povyroste, lidé hned vytáhnou sekačky a střídají se v sekání tak šikovně, že je to někdy i několikadenní „sekačkový koncert“. Do toho cirkulárky a další nástroje, které však s vesnicí souvisí, avšak já bych se bez toho určitě obešla. Má původní iluze ve smyslu, že život na venkově znamená život v tichu, se úspěšně rozplynula. Vesnice však má ještě jeden neoddiskutovatelný fakt, se kterým se mi osobně těžko smiřuje – člověk zde víc než ve městě potřebuje auto. Autobus k nám sice jezdí, ale jen občas a jen někam, takže bez auta se rodina neobejde. I kvůli školám a školkám, které na vesnice buď nejsou či je to hodně o kompromisech. Nebo musí mít děti na domácí škole, což jsme nyní zvolili pro dcerku a jsme tak spokojení.

Hodně jsi cestovala a v jedné době jsi měla dokonce tři domovy, dokázala sis tehdy představit, že budeš jednou žít na vesnici a tvůj život se zcela změní?

Na střední školu jsem jezdila do Prahy. Moc jsem tam chtěla a užívala si tramvaje, kina, knihovny, školy. Ale brzy jsem se začala těšit čím dál tím častěji vracet zpátky na Vysočinu, kde jsem s rodiči bydlela. Chyběla mi hlavně příroda a vnímala jsem, že ji potřebuji mít blízko. Pak jsme s mužem bydleli rok v Ostravě. To město mám ráda, ale často jsem tam vnímala zhoršené ovzduší, takže když se naskytla možnost jít bydlet do domu na vesnici – do míst, která jsem znala z dětství, neváhali jsme. V jedné ostravské knihovně jsme tehdy objevili knížku o ekozahradách a nadšeně jsme začali vymýšlet tu naši budoucí zahradu na vsi. Vůbec by mi nevadilo mít větší zahradu a menší dům. Nebo být ještě o něco víc na samotě, abych si mohla sama vybrat, kdy budu potkávat lidi a kdy ne. Jsme tu docela blízko všech okolo.

Zdravotní problémy tě přiměly k tomu začít přemýšlet o svém životě jinak a mnohé změnit. Co tyto změny obnášely?

Začalo to asi před deseti lety. Nejdřív jsem byla nucena přemýšlet o tom, proč mám určité zdravotní problémy a tak jsem šla do velké změny jídelníčku. Vyřadila jsem cukr a mléko a začala jsem zkoušet sílu rostlinných potravin. Maso mě nikdy nelákalo a tak nebylo těžké ho jíst jen omezeně nebo vůbec. Ulevilo se mi téměř okamžitě, což mě podpořilo v dalších krocích. K mléku jsme se sice později vrátili, ale snažím se, abychom jej nejedli moc a také vybíráme hlavně kysané mléčné výrobky. Postupně jsem se víc zaměřovala nejen na to, co nejíst, ale hlavně na to, co nám dělá dobře. Takže u nás často něco kvasí a bublá, klíčí. V jídle se objevují lístky a kvítky. Změny nezůstaly jen u jídla, probíhaly dál. Objevili jsme například Wim Hof cvičení a chůzi. A co považuji vůbec za největší poklad je uvědomování si sama sebe a meditaci. Vůbec nejraději medituji v pohybu nebo při běžných činnostech.

Myslíš si, že příroda má lék na každý zdravotní problém? A do jaké míry v tom hraje svou roli nastavení mysli?

To, že v přírodě najdeme lék úplně na všechno si nemyslím. Medicína tu má určitě své místo a člověk se může dostat do situace, kdy pomoc lékařů bude potřebovat. Myslím si ale, že moc přírody je podceňována a že lidé často odevzdávají svou sílu lékařům, přestože by to dokázali sami s pomocí přírody. Jednak málo věříme vlastnímu tělu a necháváme lékaře, ať za nás vše vyřeší, ale nezajímáme se o prevenci, raději hledáme zázračnou pilulku. Naštěstí přibývá lidí i lékařů, kteří na to chtějí jít jinak.
Je zvláštní, když se bojí lidé ochutnat něco, co ještě nejedli, protože to třeba nepatří do klasické české kuchyně – příkladem jsou divoké rostliny. Lidé se ze své podstaty bojí neznámého. I navzdory tomu, že potom si jdou do lékárny pro lék, který je pro ně také nový. Či jdou místo prevence rovnou raději na operaci. Ano, je to pohodlnější, než hledat pomoc v přírodě, ta je hlavně o prevenci. Vytvořit si svoji vlastní sílu a imunitu chvíli trvá. Musí se pro to něco aktivně dělat a nevzdávat to za několik dnů. Z vlastních zkušeností cítím, že ten pocit je pak skvělý!

To, co poslední dobou všude slyšíme, že mysl jde se zdravím těla ruku v ruce, je často zcela hmatatelné. Stačí si víc všímat. Například cítím napětí až bolest v břiše vždy, když pociťuji strach, že něco dopadne jinak, než bych chtěla. Pochopila jsem, že je pro zdraví člověka podstatné učit se přijímat věci tak, jak přichází.

Začala jsi vařit jinak a vynechala z jídelníčku například rafinovaný cukr. Tělo se odpojilo od závislosti na něm, máš tedy vůbec dnes ještě chuť na nějaké sladké dobroty, popř. tvé děti?

Na běžně vyráběné přeslazené dobroty, které jsem dřív jedla ve velkém – tatranky, čokoládové tyčinky, polárkové dorty – už nemám chuť vůbec. Ale doma určité „sladkosti“ připravuji nebo si někde ochutnám nějakou tu sladkost bez cukru. Máme doma rádi různé druhy ovoce, často dělám smoothie, do kterého lze vpašovat i listy jedlých rostlin a přitom to chutná skvěle. Děti určitě sladké potřebují, na tom není nic špatného, ale snažíme vybírat to, co nás i nějak posílí a co s námi necloumá. Chuť na sladké souvisí s tím, co jíme během dne. Některá jídla vyvolávají velké chutě na sladké, stačí to trochu přehnat se solí. A naopak jsou potraviny, které pomáhají, abychom takové chutě neměli (princip balance chutí v ájurvéně – pozn. red.). Když mají děti dobrý základ z domova, neřeším už tolik, co snědí někde jinde. Věřím, že to pak vyrovnají doma a také už vidím, hlavně na dceři, že pozná, co je pro ni dobré.

Vytvořila jsi projekt Hliněná kuchyň, co je jeho smyslem?

Na začátku jsem se hodně zaměřovala na to ukázat lidem cestu od jednoduchého cukru k jiným zdravějším a dobrým sladkostem, ukázat jim, jak pracovat s tím, aby nemuseli být na cukru závislí. Prošla jsem si tím sama a nakonec zjistila, že to jde nebýt otroky něčeho, co s námi cloumá, když tomu propadneme. Tak jsem se s Hliněnou kuchyní zaměřovala především na tipy, jak si připravovat zdravé sladkosti. Ale už od počátku jsem tušila, že budu chtít jít ještě jiným směrem. Vlastně to předpověděl i samotný název Hliněná kuchyň, který byl původně myšlen pouze jako obrázek mé kuchyně, která je zčásti omítnutá hlínou.

Pak mne víc a víc zajímaly divoké jedlé rostliny, nadšeně jsem pojídala kdejakou bršlici a smrkové výhonky. Nakonec se jedlé květy nacházely prakticky ve všem našem jídle. Název i celý smysl projektu Hliněná kuchyň se tak posunul ke všemu, co vyrůstá ze země, z hlíny a jak s tím naložit v kuchyni. Snažím se tedy lidem ukázat, jak se zastavit a vnímat přírodu z více úhlů pohledů. Z pohledu kuchaře, který se nebojí poznávat nové (ale i staré a tradiční) postupy, díky kterým nejen jídlo skvěle chutná, ale i posiluje. A potom z pohledu zahradníka, který se nebojí opustit staré myšlenkové vzorce a kouká na vše s láskou a zvědavostí, co nám ta která rostlina může nového ukázat, jak je užitečná pro člověka, pro druhé rostliny nebo i pro hmyz.
V obém vidím smysl – vést člověka ke svému zdraví i ke zdraví prostředí, které můžeme ovlivňovat. A hlavně radost z toho všeho!

Může člověk, který žije ve velkoměstě, nemá vlastní zahradu, přírodě je víc vzdálený, začít vařit a žít jinak?

Paradoxně jsme se s manželem začali zajímat o to, co jíme, když jsme bydleli rok v maličkatém bytečku v Ostravě. Zadělali jsme si tam první žitný kvásek, upekli z kvásku chleba, vykvasilo nám tam v malém kvašáčku první pickles. Také si pamatuji, jak jsem zkoušela v kelímcích od jogurtů pěstovat první bylinky. Ne vždy se dařilo, ale člověk se tím vším učil. Myslím si, že kdybychom tam byli dodnes, náš malý byt i balkon by asi přetékaly rostlinami a různými kuchyňskými pokusy. Samozřejmě, ve městě je člověk omezen místem, ale to je jen o nastavení mysli. Někdo totéž může vnímat v malém bytě, někdo i ve velké chalupě. Znám mnoho žen, které bydlí v Praze a přitom hledají místa, kde mohou sbírat divoké rostliny. Nebo se chodí otužovat a potkávat se s vodním živlem do Vltavy. Podle mne, když přijde touha dělat něco jinak, vyzkoušet si kvašení, klíčení, pohyb venku, pěstování a podobně, člověka nic nezadrží. Jen možná určité limity v hlavě, ale s tím lze pracovat. Člověk může začít v malém, s tím, co se mu vejde na parapet. Alespoň jedno okno máme doma každý. To stačí k tomu vypěstovat si doma fazole, hrášek, bylinky nebo i okurky.

Pak vnímám ještě jeden paradox. Sehnat dobrou zeleninu či další potraviny třeba i v bio kvalitě je často snadnější ve městě, kde fungují zeleninové bedýnky a trhy, než na malém městě či vesnici, kde často žádné trhy nejsou a funguje jeden supermarket. U nás vím o několika farmářích, kteří dokážou vypěstovat zeleninu nejen pro sebe, ale i pro druhé, ale o tu je veliký zájem, takže celoročně se k ní rozhodně nedostaneme. Tak se postupně učím, jak zelinařit a je to velká škola.

Pořádáš i workshopy zaměřené na zpracování plodin a zdravé vaření. Je nyní nějaký v plánu?

Před pár dny jsem dokončila pozvánku na srpnový kurz “Pestrá setkání s přírodou”. Bude to víkendový workshop – od pátku večer do neděle poledne, který začne u nás v Hliněné kuchyni s tím, že se rozloučíme v Třešti na kopci. Tam společně pojedeme k rodině Svobodů, kteří bydlí na neuvěřitelně krásném místě. Postavili si hliněnou jurtu, vysázeli mnoho užitečných a krásných stromů či keřů, pěstují zeleninu, starají se o zvířectvo a mezi tím vším pobíhají tři děti. V pátek večer a po celou sobotu budeme u nás v Řásné objevovat různé činnosti, které nás vedou blíže k přírodě, k propojení s ní. Budeme cvičit v krajině, poznávat jedlé divoké rostliny, klíčit, kvasit, plstit s ovčím rounem. Přijede i lektorka Monika, se kterou si vyrobíme bylinný hydrolát nebo semínkový papír. Takže to bude opravdu pestré. Pokud by to někoho zajímalo blíže, může nakouknout na stránky hlinenakuchyn.com. Moc ráda se setkám s každým, koho takové přibližování se přírodě zajímá…

Připravila: Barbora Vojtová

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Instagram

Instagram did not return a 200.

Sledujte nás!

Copyright © 2017 Ayurvedic Breakfast Všechna práva vyhrazena

Tyto internetové stránky používají soubory cookies. Cookies můžete zakázat v nastavení vašeho prohlížeče. Více informací.
Správce webu Jakub Mašek - Clocan

Napište nám e-mail na ayurvedicbreakfast@novinynanovinky.cz
Black Swan Media, Na Poříčí 25, 110 00 Praha 1

Zdravé články do e-mailu?

Odesláním osobních údajů dáváte souhlas se zpracováním osobních údajů pro potřeby marketingových aktivit společnosti PLANKVADRAT, s.r.o.

Formulář byl odeslán, děkujeme.