Příběh o přátelství, které nikdy nezklame

Za oknem foukal mrazivý vítr. Z těžkých, šedočerných peřin na nebi padaly první velké sněhové vločky. Vybavovaly se mi vzpomínky ze společných cest s mámou, kdy jsem si plácal sněhové koule ze zmrzlého sněhu a pak si je uchovával v mrazničce. Některé z nich tam jsou dodnes. Doufal jsem, že když se ráno probudím, bude hodně sněhu a já si budu moci postavit kamaráda, sněhuláka s velkýma očima.

A stalo se. S ranním probuzením napadala spousta sněhu. Rychle jsem vyběhl ven, ještě neupravený s rozcuchanými vlasy a jen narychlo nasazenou čepicí a velkou šálou kolem krku.

Začal jsem stavět sněhuláka. Koule jsem válel jako divý ze sněhu z celé zahrady. První, největší. Druhá, střední. Třetí, nejmenší. A ještě ruce. Ty jsem taky vyválel do malých sněhových koulí. Do nich jsem zapíchl větev, která ležela na zemi u stromu a z kamínků vytvořil úsměv. Ještě chyběly nos a oči. Když jsem se vracel s mrkví, všiml jsem si, že se na mě sněhulák dívá. A tak velkýma očima. Byl to zvláštní pocit, jako by mě pozoroval a chtěl něco říct.

S určitostí jsem věděl, že jsem mu žádné uhlíky místo očí ještě nedal. Přemítal jsem, kdo to mohl asi být a proč. Možná někdo, kdo šel jen tak kolem. Sněhulák jakoby se na mě pořád upřeně díval. Oči mu jiskřily a měl jsem pocit, že z nich vyzařovalo teplo. Potichu jsem si s ním začal povídat. Věděl jsem, že mi naslouchá. A že mi rozumí. Možná zná i má nejtajnější přání, a teď se mi splní.

Třeba taková ta přání co přichází vždy s Vánoci. Aby nikdo, koho mám rád, nikdy neodešel. A byl vždycky nablízku. Po nějaké době jsem sněhulákovi, teď už kamarádovi, dal kolem krku mou velkou huňatou šálu a šel jsem domů. Od toho večera jsme se na sebe dívali každý den přes zamlžené okno a vyprávěl jsem mu své zážitky. Po škole jsem za ním chodil ven a upravoval na něm to, co asi odvál silný vítr.

Pak pomalu přicházel konec zimy a já věděl, že mi kamarád odejde. Byl jsem moc smutný.

S prvními dešťovými kapkami jsem se šel rozloučit. Stál tam najednou tak smutně. Možná smutněji než já sám. Ale oči, ty mu zářily pořád stejně. Díval se na mě, jako by mi chtěl něco pošeptat do ucha. „Vezmi si ze mě sníh a udělej si malou sněhovou kuličku, pak ji dej mezi ty tvé ostatní. Tak budu pořád s tebou, nablízku.“ A tak jsem to i udělal.

Často se ukazuje, že malí přátelé jsou vlastně velcí.
– Ezop

Od té doby si s každou další zimou, když přijde sníh, postavím nového sněhuláka a dávám do něj tu ledovou kuličku s duší mého kamaráda sněhuláka z předešlé zimy a povídám mu příběhy o tom, co se událo za celý ten rok, když tu nebyl. Je to můj zimní příběh o přátelství, které nikdy nezklame.

Napsal Arden Zadrick, 12 let

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Instagram

Instagram did not return a 200.

Sledujte nás!

Copyright © 2017 Ayurvedic Breakfast Všechna práva vyhrazena

Tyto internetové stránky používají soubory cookies. Cookies můžete zakázat v nastavení vašeho prohlížeče. Více informací.
Správce webu Jakub Mašek - Clocan

Napište nám e-mail na ayurvedicbreakfast@novinynanovinky.cz
Black Swan Media, Na Poříčí 25, 110 00 Praha 1

Zdravé články do e-mailu?

Odesláním osobních údajů dáváte souhlas se zpracováním osobních údajů pro potřeby marketingových aktivit společnosti PLANKVADRAT, s.r.o.

Formulář byl odeslán, děkujeme.